Zde uvádím článek z časopisu NOVÝ PROSTOR č. 387 (s. 30) o zabírání půdy v zemích třetího světa:
Uprostřed třtinového pole klečí ve čtyřicetistupňovém vedru malý chlapec a vyrývá plevel. Nad ním stojí indický pracovník a dohlíží. Redovi je osm let a za celodenní práci dostává 73 pencí, což je méně než náklady na použití pesticidů. Indický nájemce pozemků chce za tři roky vývozem potravin vyprodukovaných dětskou prací vydělat milióny. “Zatím je tu stále divočina, ale brzo začneme pěstovat cukrovou třtinu a palmy olejné a všechno bude vypadat úpravně,” vysvětluje Karmjeet Singh Sekhon za volantem své Toyoty 4x4 při jízdě hořící buší. Osmašedesátiletý Ind je manažerem obrovské farmy, která v západní Etiopii pokrývá plochu 100 tisíc hektarů. Brzy chce obhospodařovat 300 tisíc hektarů, což je plocha větší než Lucembursko.
Od roku 2008 probíhá bezprecedentní skupování a pronajímání zemědělské půdy v Africe, Jižní Americe a v Asii. Je to důsledek růstu a fluktuace cen potravin na světových trzích. V řadě zemí už kvůli tomu probíhaly nepokoje. Země jako Čína, Indie a státy v oblasti Perského zálivu potřebují nakrmit své rostoucí populace a zároveň chtějí zaujímat čelní pozice ve výrobě biopaliv.
Podle Světové banky bylo v roce 2009 pronajato 45 mil. hektarů zemědělské půdy, zatímco mezi lety 2006 až 2008 to byly pouhé 4 mil. hektarů ročně. Odhaduje se, že do roku 2030 bude v rozvojových zemích každoročně narůstat pronájem půdy o 6 mil. hektarů, z toho dvě třetiny v subsaharské Africe a Jižní Americe. Hlavními komoditami jsou kukuřice, rýže, pšenice, sója, čirok, cukrová třtina a olejnaté plodiny. Světová banka vidí jak příležitosti, tak rizika. “Zabírání velkých ploch půdy může přijít draho. Závoj tajemství zahalující obchody s půdou se musí zvednout, aby chudí lidé nakonec za ztrátu své země nezaplatili vysokou cenu”, říká generální ředitel Světové banky Ngozi Okonjo-Iweala.
Ve třinácté nejchudší zemi světa právě začal závod o nejproduktivnější zemědělskou půdu a dopředu nelze říct, jaké budou sociální a environmentální dopady. Podle OSN potřebuje v Etiopii v současnosti 4,5 mil. lidí pomoc v důsledku katastrofálního sucha. Většina potravinové pomoci pochází ze zahraničí. “Žádný problém,” říká manažer Sekhon. “Nějaká část naší produkce zůstane tady a vývozem zbytku získá Etiopie tvrdou měnu pro nakupování na světových trzích.” Ale v Etiopii neexistuje zákon, který by stanovil, jaké procento úrody musí zůstat doma. Šéf marketingu a logistiky společnosti Karuturi – Birinder Singh – nijak neskrývá, že jeho firmě jde o zisky. Prodají těm, kdo nabídnout nejvíc, ať je to kdo chce. Veškerá etiopská půda (111, 5 mil. hektarů) patří státu. Podle vlády jsou k obhospodařování vhodné tři čtvrtiny, ale zatím se obdělává jenom 15 mil. hektarů. Vláda nyní přidělila 3,6 mil. hektarů zahraničním a domácím investorům. Pronájem 1 hektaru půdy stojí ročně mezi 4,02 a 144,95 liber, na období 20 až 45 let. Kritici namítají, že rozvojový svět se takto rozprodává.
Etiopský premiér Meles Zenawi nicméně tyto útoky odmítá jako “mylné informace” a “snahu uškodit”. “Chceme naši půdu využívat pro výrobu potravin, namísto abychom se kochali krásou ladem ležících polí, zatímco umíráme hlady,” říká Zenawi.
Nelze se tedy divit, že etiopská vláda se stala oblíbencem mezinárodních investorů v oblasti zemědělského podnikání. “Je tu spousta dobré půdy, dostatek vody, levná pracovní síla a stabilní vláda, která zajistí zákon a pořádek”, říká Birinder Singh ze společnosti Karuturi. Podle Esayase Kebedeho ze státní agentury, která má na starost pronájem půdy, získá Etiopie ze smluv řadu výhod. “Vývozem potravin získáme dolary, farmy vytvoří pracovní místa, dovezou know how, pomohou nám zvýšit produktivitu a tak zajistit dostatek potravin,” říká.
Mnoho místních farmářů to však nepřesvědčuje. Jedním z nich je Ojwato. Svoje dvouakrové políčko přejde za pár minut, zatímco Sekhon to zvládne ve svém džípu až za několik hodin. Představa, že úroda jeho souseda se vyváží, zatímco Etiopie pravidelně dostává potravinovou pomoc, Ojwata rozčiluje. “Cizinci slíbili, že bude elektřina, voda a nemocnice. Ale nakonec nás na jejich polích pracuje jenom pár a to ještě za mizernou mzdu,” říká. “Vždycky vyplácíme alespoň minimální státem stanovenou mzdu,” chlubí se Birinder Singh. “Nikoho na farmách pracovat nenutíme,” říká Kebede. Na polích však pracuje mnoho dětí.
Obrovské farmy oficiálně využívají jenom neobydlenou půdu, ale podle lidskoprávních organizací je možné, že lidé jsou nuceni půdu opouštět. Skutečnost je taková, že v západní Etiopii nyní probíhá státní relokační program. Podle vlády není mezi relokací a zemědělskými projekty žádná spojitost a lidé se stěhují dobrovolně. Lidskoprávní organizace to zpochybňují a autor tohoto článku se během průzkumu několikrát setkal s obstrukcemi. Oficiální důvod: “Nechceme, abyste shromažďovali politicky nežádoucí informace.”
S farmami mají problém i ekologické organizace. Před nějakými čtyřiceti lety pokrýval 40 % plochy Etiopie les, zatímco dnes jsou to necelá 3 %. Buš v Gambelle hoří. Manažer Sekhon se nijak netají svým nezájmem o ekologické problémy. Pro něho je důležitý rozvoj farmy, protože se mu zatím nepodařilo naplnit své ambiciózní plány. Malý Red a jeho kamarádi tak musí dále vytrhávat plevel.
http://www.novyprostor.cz/pdf/387.pdf
